Lucie Radová je významná česká novinářka, blogerka a také cestovatelka. Právě kvůli své turistické vášni se rozhodla vyzkoušet stále populárnější sdílenou ekonomiku a její další cestovatelské dobrodružství ji zavádí mimo jiné do Srbska, Maďarska, Chorvatska, Turecka a Rumunska. V každé zemi si Lucka dává za cíl přiblížit se tamním zvykům a kultuře, a proto dostala seznam úkolů, které ve spolupráci s místními obyvateli splní. Do jednotlivých destinací jí dopraví řidiči, kteří aktivně využívají spolujízdu, ubytování jí poskytnou místní lidé. Díky tomu má jedinečnou možnost nasát pravou atmosféru dané země. A jak je Lucky dobrým zvykem, vyráží na tuto dobrodružnou cestu úplně sama.
Chceš vyrazit taky?
Najdi jízdu Nabídni jízdu
Z deníčku Lucky
Čtvrtý den na cestě
Ve 4:29 mě probouzí východ slunce nad Dunají. Tělo by nejradši spalo dál, ale já neodolám. Vyskočím na malou dřevěnou terásku, kterou má můj pokojíček na housebótu.
Snažím si ten pohled zarýt do paměti, ale během pár vteřin už zase chrápu v pohodlné posteli. S pěkným ubytováním to máte těžké, nechce se vám z něj. A tenhle hausbót mi dělalo velké problémy opustit.
Na dnešek mám ovšem úplně jiný plán, než se houpat na dunajských vlnkách a pozorovat zadky potápějících se kachen. Jedu do Drvengradu! Shodou velkých náhod tam dneska s BlaBlaCarem jede Goran. Vyráží v deset a vrací se v neděli. Je to tak ideální, až by člověk řekl, že to musí být nahrané. Drvengrad je na druhé straně Srbska, jede se tam čtyři hodiny po malých cestách a zatím jsem nenašla nikoho, kdo by tam se mnou jel.
Má to ovšem menší chybku – Goran má plné auto. Takže dneska budu řidič já! V půjčovně mi přiřazují vozidlo Chevrolet Spark 1.0. Na internetu jsem se dočetla, že to je oblíbené městské auto… V táhlých kopcích chápu, co znamená to číslo za názvem aut Cesta má trvat 3 hodiny a 45 minut. Když jsem po třech hodinách cesty na čtyřicátém kilometru od Bělehradu, začíná mi být úzko.
Na benzínce si tedy pořádně zprovozňuju navigaci v mobilu. Ty zajížďky se mi moc nevyplácí… Pak se jede výborně. Dokonce na mě ani místňáci netroubí a neblikají. Na to mě upozorňoval kluk z housebótu. Že asi na místní poměry pojedu hodně pomalu a řidiči budou nevrlí. Jela jsem jako drak!
Po šesti hodinách přijíždím do Drvengradu. Filmového městečka, které postavil režisér Kusturica. Dnes se tu můžeš ubytovat, dát si vychlazené pivo na terásce nebo si zajít na film do malého místního kina. A já se jdu také hodit do pohody. Ahoj zítra!
Pátý den: Kusturicův Drvengrad
Jsem pátý den na cestě a pro mě je to jako měsíc. Večer se mi nechce spát a ráno vstávám kolem šesté. Ne proto, že bych musela. Ale jsem na drátkách jako dítě pět dní před Vánoci.
Tak jsem si dneska udělala kancelář u bazénu v Kustoricově vesnici. Mezi psaním a natáčením jsem dělala kotrmelce ve vodě, potila se v hammamu a sauně s obrovskými kamny na dřevo. V Srbsku je už pořádné vedro, takže se přes den stejně nedá nic moc dělat.
Přidal se ke mně španěl José, co vypadá jako blonďatý Pražák. Má modrého VW brouka se sklápěcí střechou a jede z Rumunska domů. Kdybych neměla půjčené auto, donutím ho přeskládat věci v jeho super fáru a svezu se s ním kamkoliv! José je už má druhá potenciální jízda ze srbského zapadákova.
Dneska ráno jsem se mohla svézt se super sympatickou partou Čechů, kteří tu byli na každoročním setkání se svými zahraničními kolegy. Se svou českou firmou a výrobou plastových kousků dobyli Balkán!
Nicméně, ještě před dvěma dny jsem byla přesvědčená, že se odsud sama bez auta nemůžu dostat. Za chodu se pak přesvědčuji, kolik možností člověk nepřetržitě dostává. Myslím, že když cestujeme, jsme k nim mnohem citlivější a tak je i mnohem víc vidíme. Ale ony tu jsou pořád. Stačí si jich všimnout a sáhnout po nich. To je také důvod, proč na cestách vlastně neplánuji. Prostě jen čekám, co přijde.
A začínám v tom být fakt dobrá!
