Lucie Radová je významná česká novinářka, blogerka a také cestovatelka. Právě kvůli své turistické vášni se rozhodla vyzkoušet stále populárnější sdílenou ekonomiku a její další cestovatelské dobrodružství ji zavádí mimo jiné do Srbska, Maďarska, Chorvatska, Turecka a Rumunska. V každé zemi si Lucka dává za cíl přiblížit se tamním zvykům a kultuře, a proto dostala seznam úkolů, které ve spolupráci s místními obyvateli splní. Do jednotlivých destinací jí dopraví řidiči, kteří aktivně využívají spolujízdu, ubytování jí poskytnou místní lidé. Díky tomu má jedinečnou možnost nasát pravou atmosféru dané země. Přinášíme ti poslední úsek cesty tam – 1001 km spolujízdou.
Chceš vyrazit taky?
Najdi jízdu Nabídni jízdu
Z deníčku Lucky
Osmý den – na skok v srbské kuchyni
Vladimir mě přivítal na zahradě rodinného domu patnáct minut jízdy autobusem od Bělehradu. Všechno tu je mnohem voňavější a vzdušnější než v centru. Přišla se na mě podívat i jeho maminka a táta s kleštěmi na růže v ruce. Svou zahradu miluje a my na ní za chvilku budeme vařit pořádné tradiční srbské jídlo – zapečené fazole. Dohodli jsme se na jednoduchém pokrmu, který budu moci lehce uvařit pak i doma v Česku.
Vladimir je starý jako já. Je to muzikant a herec. Učí hru na klarinet a má školu vaření – food art.
Říká Vladimir, když míchá cibuli v asi půl litru oleje. Za chvilku se ale olej vypaří a zbyde jen zlatavá cibule. Tu smíchá s fazolemi, přidá koření červené papriky, pepř a sůl. Směs vylije do menší zapékací mísy a zapíchne do ní dva bobkové listy. Vše pak nechá zapéct asi třicet minut v troubě. Jídlo je hotové, když se na povrchu udělá krusta. K jídlu si můžeš udělat třeba čerstvý salát, přikusovat chleba nebo si opéct srbské klobásky.
Vrací se z garáže s pet lahví v ruce. Uvnitř je medově zbarvená tekutina, která chutná jako o něco slabší slivovice. „Je také udělaná ze švestek. Tato ale dozrává v dřevěných sudech. Čím je tmavší, tím tam leží déle a o to také lépe chutná!”
Devátý den na cestě: 1001 km v autě
Jedééém! Už mi zbývá jen dalších 600 km do Istanbulu! Dnešní noc jsme přečkala se svým řidičem v Sofii. Přespali jsme v totálně začouzeném hotýlku na kraji centra města. Vždy jsem myslela, že se v Česku hodně kouří, ale Srbsku nebo Rumunsku prostě nemůžeme konkurovat. Včera večer jsme ještě vyrazili do města. Dali si italskou večeři a ochutnali rumunské víno. Nebylo vůbec špatné!
Torsten tuto trasu jezdí každý rok posledních sedm let. Vyráží z Německa a jeho cílem je Gruzie, rodná země jeho manželky Maji. Celá trasa měří 4300 km. Maja za ním přijede za deset dní a v gruzijských kopcích pak zůstanou dva měsíce.
Ze Sofie vyrážíme brzy ráno. Díky dobrým silnicím jsme byli za chvilku na hranicích.
Na to, že máme auto k prasknutí naložené, projíždíme hranicemi bez většího zdržení. Zastaví nás pak až šílená zácpa před Istanbulem. Jsme na městském okruhu a přesto se hrozně táhneme. Auto nemá klimatizaci, všude kamioňáci a před námi hodina a půl zdlouhavého poskakování.
Nakonec po dvou hodinách a s velkým štěstím parkujeme před barákem Češky Báry, která v Turecku žije už tři roky. Mává nám z balkónu. Udělala nám kafe, bábovku a z lednice vytahuje chlazené pivo. Torsten jede dál, tak se na mě jen smutně divá. Taky že jo. Po takové cestě chutná i turecké pivo jak jedno pořádné točené v hospodě U tygra.
Na véču vyrážíme na oblíbený Bářin kebab. Přidává se i tchýně s tchánem. Ano, já dostala ten půlmetrový, ale dala jsem ho levou zadní!
