Lucie Radová je významná česká novinářka, blogerka a také cestovatelka. Právě kvůli své turistické vášni se rozhodla vyzkoušet stále populárnější sdílenou ekonomiku a její další cestovatelské dobrodružství ji zavádí mimo jiné do Srbska, Maďarska, Chorvatska, Turecka a Rumunska. V každé zemi si Lucka dává za cíl přiblížit se tamním zvykům a kultuře, a proto dostala seznam úkolů, které ve spolupráci s místními obyvateli splní. Do jednotlivých destinací jí dopraví řidiči, kteří aktivně využívají spolujízdu, ubytování jí poskytnou místní lidé. Díky tomu má jedinečnou možnost nasát pravou atmosféru dané země. Jak už to bývá, i cesta může být cíl.
Chceš vyrazit taky?
Najdi jízdu Nabídni jízdu
Z deníčku Lucky
Šestý den a stále v Srbsku
Otázka, kterou vlastně už neskromně čekám a pořád mě strašně baví. Ano, jsem Češka a je to moc příjemný.
Stejné reakce jsem se dočkala od Ivicy, výborného kytaristy z The No Smoking Orchestra. Potkala jsem ho u bazénu v Drvengradu a na dnešní ráno jsme si domluvili kafe rande. Nakonec jsme vypili asi čtyři a probrali všechno od rozpadu Jugoslávie po české koncerty, které s Kusturicou odehrál minulý rok v Praze a Brně. V Drvengradu s kapelou dodělávají muziku k poslednímu Kusturicově filmu – On the Milky Road. Film se realizuje už čtyři roky a natáčel se v širokém okolí vesnice. Do nahrávacího studia, které se nachází někde v podzemí Drvengradu, mě ovšem vzít nechtěl. Tak jsme alespoň udělali fotku před trabantí limuzínou, se kterou hrál ve filmu Závěť.
Ivica pracuje s Kusturicou už patnáct let. První film, na kterém s ním spolupracoval, byla právě Závěť.
Vypráví mi za slunečného dne na terase před hospodou v Drvengradu bývalý hard rockový muzikant.
Nemůžu si pomoct, ale mám takový pocit, že toho se Srby máme hodně společného. Historii, napětí v krvi, smysl pro humor. Není to lehké cestovat po Srbsku. Místní lidé vám nepadnou hned kolem krku, ale i tak si s trpělivostí kraj neobyčejně vychutnáte.
Sedmý den: Cesta do Bělehradu
Ahoj! Dnes mi začal den pořádně brzy. V 5:55 jsem už seděla ve svém fáru a razila z Morké Gory do Bělehradu. Na trase jsem udělala nový osobní rekord. 235 km za pět hodin a tři kapučína z benzínek. Cesta byla super, řidiči se mnou měli trpělivost a dokonce jsem nabrala jednoho spolucestujícího na spolujízdu.
Výhledy jsme s kámošem měli splendidní!
Značka mého auta asi nezaujala, tak jsme jeli jen ve dvou. Bělehrad jsem zkoukla velmi rychle, neb odpoledne brutálně pršelo. O dešti tu ale víte docela dlouho dopředu. Místní prodavači na něj mají čuch, takže začnou vytahovat deštníky. Od té chvíle přibližně za deset minut začne slejvák. Déšť mám celkově dost ráda. Vždy se totiž ocitnu v nějaké perfektní cukrárně se zmrzlinou, vaflemi a dobrým kafem. Náhoda, myslím si.
Jinak je jistě zajímavé, že současní instalatéři klimatizací v Bělehradu se výhradně inspirují dílem Centre Pompidou od architektonického dua Rogers a Piano. Podobně řešený jsem vlastně měla i sprchový kout v Mokré Goře. Trubky mají být vidět!
