Asi už víš, že jsme se spojili s centrem Superhumans, abychom společně pomohli získat peníze na protézy pro Ukrajince zasažené válkou. Celkem se do této výzvy zapojily komunity BlaBlaCar z 16 evropských zemí. Vybrat se nám podařilo už 60 000 eur a rozhodně tím nekončíme.
Nedávno se k nám na cestu autem přidali ukrajinská influencerka Olja a statečný veterán Saša. Ten nám pověděl o svém novém životě s protézami, o nejtěžších chvílích a o tom, co plánuje do budoucna. Ty nejzajímavější momenty rozhovoru jsme zaznamenali a přinášíme je i tobě.
Právě díky tobě a lidem, jako jsi ty, můžeme pomáhat lidem, jako je Saša. K výzvě na podporu protéz pro Ukrajince se můžeš pořád přidat – stačí kliknout na odkaz. 🦾🇺🇦
Olja: „Sašo, vyzařuje z tebe sebevědomí a dobrá nálada. Máš pocit, že se ti podařilo vrátit k životu, který jsi vedl před zraněním a protézami, nebo jsi ty změny přijal a naopak začal nanovo?“
Saša: „Na to se těžko odpovídá. Na jednu stranu mám pocit, že se můj život až tak nezměnil, ale vlastně se toho změnilo hodně. Musím teď myslet na mnohem víc věcí. Třeba když někam jedu, musím si nachystat veškeré potřeby k péči o sebe a protézy. Mám kosmetickou taštičku, ve které nosím speciální gely na nohy, nějaké punčochy navíc a alkohol na čištění protéz. Taky s sebou musím mít stoličku do sprchy. Začátky byly těžké, ale už jsem si na tyhle novinky zvykl.“
Olja: „Na takové věci si samozřejmě člověk nějakou dobu zvyká. Pokud vím, prošel sis obdobími, kdy pro tebe bylo náročné tuhle novou realitu přijmou a sžít se s ní. Řekneš nám, co pro tebe bylo v začátcích s protézami nejtěžší?“
Saša: „Bylo to rozhodně náročné na psychiku. Moje nohy se teprve zotavovaly z operací a na tlak protéz nebyly zvyklé. Nosím linery, punčochy a někdy ještě chrániče kolenou. To všechno vytváří spolu s protézou velký tlak. Ze začátku jsem to nemohl vydržet a protézy jsem nechtěl nosit. Měl jsem pocit, jako by mi měly rozmačkat nohy. Ale jsem tvrdohlavý, chtěl jsem ty nepříjemné pocity překonat a zvyknout si, takže jsem protézy nosil, jak dlouho to jen šlo. První měsíc byl nejtěžší. Moje tělo potřebovalo čas, aby si zvyklo.
Morálně těžké momenty jsem téměř nezažil. Když jsem se vrátil domů z rehabilitačního pobytu, byl jsem ještě na vozíku. A když mě přivezli domů, uvědomil jsem si, že odteď bude všechno jiné. Že to nebude tak jednoduché jako dřív.
Olja: „Zmiňoval jsi, že si musíš svůj život víc organizovat a plánovat. Jak je to ale třeba s materiální podporou? Dostávají veteráni nějakou finanční pomoc od státu nebo podporu při hledání zaměstnání? Jak si lidé jako ty hledají práci?“
Saša: „Co se týká finanční pomoci, pobírám teď vojenský plat. Později to bude veteránský důchod a invalidní důchod. Ale chci si najít práci a vydělávat si sám.
Naštěstí existuje spousta organizací a nadací, které vojákům a veteránům pomáhají získat novou kvalifikaci a naučit se novou profesi. Některé dokonce pomáhají i s hledáním práce jako takové.
Co mám zkušenost, tak firmy nemají se zaměstnáváním veteránů problém. Je ale potřeba se nejdřív rekvalifikovat.
Olja: „Říkal jsi, že jsi u veteránů nepozoroval problémy se získáním zaměstnání. Setkal ses s nějakými jinými společenskými problémy? Třeba s předsudky nebo stereotypy spojenými s protézami?“
Saša: „Teď žádné vyloženě předsudky nevnímám, ale bývalo to horší. Spousta lidí si myslela, že na Ukrajině žádná protetika vůbec neexistuje, a když už, tak ve špatné kvalitě. Že když dostanete protézu, bude to dřevěná pirátská noha. Dnes už podobných mýtů koluje méně, ale drobné nuance zůstávají.
Setkal jsem se třeba s řadou lidí, kteří by do protézy šli jen v zahraničí, ale přitom kvalitní protézy umí i na Ukrajině. Samozřejmě pokud jde o amputace rukou nad loktem nebo nohou nad kolenem, tak pro takové protézy se musí do zahraničí. Těmto typům amputací ještě na Ukrajině neumíme poskytnout péči, která by lidem zajistila mobilitu potřebnou k plnohodnotnému životu.
Olja: „Když se budeme bavit obecně, máš pocit, že tě společnost bere a podporuje? Jdeš si vlastní cestou, píšeš knihu, máš nějaké ambice, cíle, plány. Ale když na té cestě zavrávoráš, máš pocit, že tě společnost podrží?“
Saša: „Vnímám ze společnosti silnou podporu a doufám, že bude časem jen růst. Veteráni, hlavně ti se zraněními, ji rozhodně potřebují.
Jsem si naprosto jistý, že kdyby to bylo potřeba, pomohli by mi i cizí lidé. Hodně ale záleží na člověku. Abyste mohli s pomocí počítat, musíte si o ni nejdřív umět říct a pak ji také umět přijmout. Když ale společnost neví, že má někdo potíže, dokáže mu pomoct jen stěží.
Olja: „Co plánuješ do budoucna? Vím, že ses začal věnovat baletu a běhání. Řekneš nám o tom víc?“
Saša: „Baletní tanečník ze mě ještě není (smích), ale mám to v plánu. Chceme s kamarády udělat představení a vyjet s ním do Nizozemska a USA. Vždycky jsem měl rád sport, ale teď se mu chci věnovat ještě víc. Nedávno jsem se účastnil her Invictus Games a rád by se stal součástí paralympijského týmu ve sprintu.
Co se týká práce, chci pomáhat veteránům a lidem, které válka připravila o končetiny. Pomáhám v Superhumans, protože vidím, co dělají, věřím v to a chci toho být součástí. Určitě se nám to všechno povede.
